Love is a killer...

15. ledna 2014 v 21:23 |  • Úvahy patnáctky
Byla jsi to ty. To ty sis našla jako první kluka a já myslela, že se zblázním žárlivostí. Trávila jsi s ním všechen volný čas, ale já ti to přála, protože jsem věděla, že jsi konečně šťastná. Dlouho jsi to tajila, ale stačilo se podívat na tvůj rozzářený obličej a každý to štěstí ve tvém úsměvu musel poznat. Byla jsi tak roztomilá, když jsi žárlila na všechny holky okolo něho a čekala jsi, než ti konečně odpoví na smsku. Řekla jsi mi, že jsi šťastná a že jsi si jistá, že to je ten pravý. Ještě nikdy ničím jsem si nebyla tak jistá, jen málokdo tě dokázal udělat tak šťastnou tak, jak to dělal on. Nikdo nesměl znát jeho jméno, tak strašně ses bála, že o něho přijdeš. Přece jenom jsem tě jednou přemluvila a ty jsi mi ho dovedla představit.
Když jsem ho poprvé uviděla, doufala jsem, že to jenom zlý sen. Nechtělo se mi věřit v to, že to je on, zrovna on..ten, se kterým si každý den píšu a ten, který je do mne zamilovaný.. Chtělo se mi brečet a křičet do celého světa, že to přece nemůže být pravda! Ale byla. Před tebou jsme oba nic neřekli. Řekla jsem ti, že si musím odskočit a letěla jsem do koupelny, kde jsem se pustila do hysterického pláče. Nemohla jsem vidět, jak jsi šťastná a přitom..
"Markéto...?" přišel za mnou, klekl si ke mne a obejmul mě. Silou jsem ho odstrčila pryč. Nechtěla jsem ho v životě vidět, toho zrádce. "Vypadni odemne pryč, copak nevidíš, jak jí na tobě záleží? Copak nevidíš ten její úsměv? Nic se nesmí dozvědět, do smrti by mě nenáviděla. Nesmí se to dozvědět. Slyšíš? Slyšíš ?!!!"

Uběhly asi dva měsíce a ty jsi mi napsala že mě nenávidíš a že mě nikdy v životě nechceš vidět. Věděla jsem, co se stalo, proto jsem se sebrala a přišla k tobě domů. Byla jsi zamčená v pokoji a i přes to, jak jsi měla nahlas puštěné rádio jsem slyšela, jak hlasitě brečíš a křičíš, že mě nenávidíš. Skrz dveře jsem ti řekla celou pravdu. A hlavně to, že tě miluju. Znamenala jsi pro mě nejvíc na světě. A tys na mě pořád jen křičela ať vypadnu a že mě nenávidíš. Věděla jsem, že jediné, co v tuto chvíli nesmím udělat je sbalit se a jít pryč. Věděla jsem, že mě strašně potřebuješ ikdyž sis to nechtěla stále přiznat. Celou noc jsem proseděla u tvých dveří a prosila tě, ať otevřeš. A ty jsi pořád jen brečela a brečela..
A pak jsi přece jen otevřela. Vešla jsem do pokoje a když jsem tě uviděla, myslela jsem, že to nepřežiju. Byla jsi tak strašně bezmocná. Tak strašně moc sklamaná. Tvoji tvář zdobila beznaděj. Nevěděla jsem, co bych ti měla víc říct, přišla jsem k tobě a pevně tě obejmula. Obě jsme věděli, že slova už jsou zbytečná. Pak jsi se zhroutila. Okamžitě jsem se tě snažila probrat, ale veděla jsem že to enbude tak jednoduché, proto jsem zavolala tvé rodiče. Byla jsem mimo, doufala jsem, že budeš brzy v pořádku a my začneme znovu. Z dáli jsem uslyšela houkačku. Byla jsem tam s tebou, seděla a doufala, že to není nic vážného. Držela jsem tě za ruku, celou dobu.

Ten večer, kdy tě odvezli jsem přijela domů a u mě v pokoji se zjevila podivná tvář. Řekla mi, že tě musí odvést společně s ní a že si tě nechá navždy. Věděla jsem, že to je smrt. Beruško moje..Už nikdy nebudu tak nikoho milovat, ty jsi pro mě znamenala nejvíc. Všechno se najednou tak zvrtlo a je se vším konec. Konec.. Měj se krásně, princezno moje a odpusť mi. Nic víc si nepřeju.

Každý večer sleduju z postele mého pokoje hvězdy. Vím, že ta hvězda, která se každý večer na obloze objevuje, jsi ty. Ta nejjasnější hvězdička, která mě chrání před vším, co už teď musím prožívat sama.


Murder House ❤
 

I still remember our first kiss

29. prosince 2013 v 21:20 |  • Ze života jedné z mnoha
Když jsem tak zase jednou přemýšlela, o čem by měl být další článek na blog, napadlo mě, že bych vám tu mohla dát něco málo ze svého soukromí. Proto jsem otevřela svůj deníček, který už si pár let píšu a dám vám tu dva kratší příběhy- ten první jsem psala já a ten druhý můj přítel. Nečekejte žádné zázraky, jedná se spíš o to, jak se schodujeme myšlenkami a že myšlení kluků je občas trochu odlišné. Doufám, že se vám článek bude aspoň trošku líbit.

PRVNÍ POLIBEK

-Každý den jsem byla nervózní, protože jsem nevěděla, jak na tom vůbec s J. jsem. Psali jsme si fakt často a chvilkami to vypadalo docela slibně. V sobotu jsme se měli sejít. Nakonec vše vyšlo a já nervózně nastoupila do busu a doufala, že dnes už se to konečně stane. Psal mi, že mě potřebuje něco důležitého říct a já jen doufala..a doufala správně. Když jsem přijela, normálně jsme se procházeli a během cesty jsme se pořád vzájemně provokovali. Došli jsme k přehradě, z oblohy nám pršel déšť pro štěstí a pořád jsme si povídali. Po chvilce za náma přišli nějací dva opilý rybáři, ale netrvalo dlouho a naštěstí zmizeli. Proto jsem se zeptala J., co mi chtěl říct tak důležitého. Viděla jsem na něm, jak zrozpačitěl a v tu chvíli bych ho nejraději chytla za ruku a řekla mu, jak strašně moc s ním chci být..
Čekala jsem, co mi řekne, ale on řekl jenom: "Nechtěla bys mě třeba..?" Byl tak strašně roztomilý. Věděla jsem, že ON je důvod mého štěstí. Neodpověděla jsem mu ale nic. Potom jsme šli zpátky na nádraží...Seděli jsme vedle sebe, povídali si, ale oba jsme chtěli jediné: KONEČNĚ SE POLÍBIT. A pak se to stalo. J. mě chytl jemně za ruku. Nepamatuju si z té chvíle vůbec nic, tak strašně moc jsem ho chtěla konečně políbit!!! Dal mi pusu na líčko, já potom jemu a konečně přišlo to, na co jsme oba tak čekali. Ikdyž náš polibek nebyl úplně dokonalý, byl ten nejkrásnější, který jsem kdy zažila možná právě proto, že jsem si na něho musela chvíli počkat. Všechno bylo tak kouzelné...on byl kouzelný. Byla jsem zamilovaná tak, jako ještě nikdy. On je zaručeně to nejlepší, co mě mohlo potkat a to si myslím dodnes.


-Na tento venek jsem se strašně moc těšil. Od rána. Doma jsem se nachystal, navoněl atd. Když přijela, tak jsem zase cítil tu krásnou voňavku, co měla na sobě. Pořád jsem přemýšlel, jak jí mám dát najevo, že ji mám hrozně moc rád a jestli by nechtěla být moje..Došli jsme až k přehradě, pršelo a k nám se vetřeli dva trochu napití rybáři. Asi po 10 minutách povídání si s náma odešli..a mě napadla jediná otázka: "Chceš mě..?" Připadal jsem si jak debil. Ještě k tomu neodpověděla..
Sešli jsme na nádraží a měli jsme tak 20 minut než by mi odjela.. Seděli jsme vedle sebe a já jsem ji chytil za ruku a pevně ji stiskl. Chtěl jsem ji hrozně moc políbit..
Dal jsem jí pusu na líčko, ona mi ji oplatila a pak se stalo to, co jsem si moc přál. Líbali jsme se a já se konečně cítil šťastný. Byl to nejlepší pocit, protože jsem se líbal poprvé v životě..

I still remember our first kiss

Just a dream

25. prosince 2013 v 18:51 |  • Úvahy patnáctky
Dlouho jsem sem nepsala, snad jsem měla pocit, že to nepotřebuji ale znovu cítím, že se potápím a nic mi nejde. Všechno se mi sype pod rukama, všechny problémy se na mě hrnou a já mám pocit, že zachvilku se má loď pomalu ale jistě potopí a já nebudu moct plavat. Sedím tak zamčená v koupelně na zemi a poslouchám kapky krve, které si melancholicky pohrávají s mým tělem. Jsou tak v klidu, až mě to děsí..
Opřu se o umývadlo a trvá mi asi deset minut, než se konečně postavím na ztuhlé vyhublé končetiny. Když mě konečně poslechnou, udělám pár kroků k velkému zrcadlu. "Jak se cítíš?", zeptám se dívky v zrcadle. Se zoufalým výrazem ve tváři odpoví. "Přestala jsem jíst, uzavřela jsem se sama do sebe, jsem protivná ke všemu, co se kolem mě děje a nevím, proč tomu tak je, ikdyž to v podstatě vím moc dobře. Poslední dobou mě všechno jen trápí, všude samé napětí, jestli se vůbec dožiju dalšího dne, nebo TO večer konečně udělám. Pro všechny jsem špatná..Odmítám veškerou komunikaci, protože mám pocit, že mi rozumí jen má "nejlepší" kamarádka žiletka. Vždycky je ochotna mi pomoci a jako jediné je jí jedno, jak se cítím. Jsem psychicky úplně na dně, to jsi chtěla slyšet?!" zeptám se a z očí mi opět vyběhnou slzy. Nevím, kam mám jít, ani s kým.Nic mě nebaví. Jenom se každý večer bavím se svým obrazem v zrcadle a přemýšlím, jestli to udělat, ublížit všem lidem okolo mě, nebo radši nadále ubližovat sobě samotné. Jestli mít konečně po všem, nebo se dále trápit a věřit v lepší budoucnost. Chytnu za ruku plyšového méďu. Možná se mi to zdá, možná ne, ale usměje se na mě. Vypláznu na něj jazyk a přitisknu ho k sobě. Už dlouho mi nikdo nebyl tak moc blízký..
Znovu se utápím ve svých myšlenkách a dusím se ve svém nitru. Nechci do všeho znovu spadnout, ale padám a padám..
 


Když člověk ví, proč miluje, tak nemiluje.

16. prosince 2013 v 19:23 |  • Ze života jedné z mnoha
Opouštím své sny, své plány, opouštím tebe. Už tě nedokážu dělat šťastným. Nedokážu pořád doufat ve šťastný konec. Nevěřím v nějaký americký happyend. Vidím tě všude, cítím tě všude. Jsi všude okolo mě. Bez tebe nikde nepatřím. Byl jsi moje všechno, moje radost, moje slzy..bez tebe nejsem nic. Jsem zase jednou z davu. Nechápu to. Nevyznám se v sobě. Moje srdce patří tobě, věř mi. Už nikdy nebudu tak nikoho milovat, věř mi, lásko. Nedokážu tě přestat milovat jen tak, ze dne na den. Nedokážu to nikdy. Mrzí mě to, tak strašně moc..Ale nedokážu žít s pocitem, že pro tebe nejsem dost dobrá. S pocitem, že by tě někdo mohl udělat šťastnějším než já. Vím, že nejsem nejkrásnější, nejmoudřejší nebo nejvíc zábavná. Jediné co vím, že bez ohledu na to, jak dlouho hledáš nikdy nenajdeš nikoho, kdo tě miloval tak, jako já. Nemůžu žít s tebou. Ale ani bez tebe. Sama nejsem nic.

Žena patří tomu muži, který ji nejvíc miluje.

Shut the fuck up | tumblr

Neplač .

13. prosince 2013 v 16:09 |  • Úvahy patnáctky
Neplač, když ti špatný člověk ublíží, nestojí za tvůj pláč. Neplač, když tě někdo zradí, nemůžeš milovat toho, kdo nemiluje tebe. Jen lituj toho, kdo tě zradil.
Věř, že ani on není špatný, on bude zklamaný. To jemu bude jednou do pláče.
Prosím tě, neplač, vždyť to, co se stalo, nám lásky neubralo. Prosím tě..neplač, usměj se na mě. Cítil jsem, jak láska nad každým poutem narůstá. Už zase pláčeš??
Tak nebreč, vždyť přes slzy mnohdy nevidíš, co je kolem tebe krásné. A věř mi, že je toho dost. Utři si slzy a jdi. Cestou se usměj na krásnou kopretinu, která rozkvetla pro tvou radost a tys ji ještě před chvílí neviděla.
Prosím tě, neplač, měl jsem tě rád a což to nebylo krásné? Na počátku jsi měla úsměv na tváři.
A teď?
Pláčeš.

Tumblr

Tiché ráno . .

3. prosince 2013 v 20:38 |  • Úvahy patnáctky
Teprve až ti ujede vlak s někým, na kom ti záleželo, teprve tehdy pochopíš, že jste si vlastně chtěli říct ještě mnoho věcí, ale že nezbyl čas. A ty si říkáš: "Stejně se zanedlouho vrátí.."
A pak se probudíš do rána, ve kterém z vůně květů zbylo pramálo..
Do rána, ve kterém víš, že čas už nikdy nevrátíš..

vintage | via Tumblr

Doposud jiná ? !

8. října 2013 v 21:40 |  • Ze života jedné z mnoha
Jedna otázka. Nebo víc. Co dokáže lidi změnit? Co je nutí k tomu, aby se chovali tak jak ostatní? Kvůli čemu nebo komu se měníme celý náš život?
Jednou ze mě byl uplně někdo jiný. Jeden velký přerostený obr. Opravdu obr!! Byla jsem vždycky nejvyšší ve třídě, měla jsem nějaká kila navíc a nedalo se říct, že bych měla kolem sebe spoustu kamarádů. Na prvním stupni jsem měla jednu kamarádku, se kterou jsem se ale bavila protože jsem musela. Neměla jsem jednoduše na vybranou, když se se mnou nikdo nebavil. Všichni řešili mou váhu, kluci se mi posmívali. Zažívala jsem strašné období, navíc se k tomu ještě později připletla puberta, takže si asi dokážete představit, jaký jsem v té době žila život. A dnes? Tak trochu se všechno změnilo..Vlastně trochu hodně.
Mám nejlepší kamarády, nejlepšího kluka na světě a skvělou rodinu. Taky si říkáte, jakto? Proč tak najednou? Stojí za tím probrečené noci, hodiny přemýšlení a velká snaha o to, být lepší. Lepší pro všechny okolo mě. Nebýt ten tlustý obr, ale normální holka. Holka, která chce prostě jenom normálně žít, tak jako každá jiná. Hodně lidí si ani neuvědomuje, co všechno má, když má tyto věci, které mi vlastně předtím chyběli. Je potřeba si to aspoň někdy uvědomit a trochu si jich vážit.
Jak se můj život liší od toho předchozího? Dá se říct, že sem předchozí kapitolu nějak uzavřela. Už o ní moc nemluvím, snažím se myslet spíše na přítomnost a budoucnost..Co bylo,to bylo..Každý jsme nějaký. Je ze mě v celku sebevědomá holka s nějakými sny a představami o životě. Už se nebojím lidem říct svůj názor, ikdyž není někdy nejlepší. Říkám věci narovinu. Snažím se věřit lidem, ikdyž mě jich už hodně sklamalo. Mám hodně nepřátel, což mě těší. Vidím za sebou nějaký výsledek, něco jsem dokázala. Neřeším co si o mě myslí ostatní, taky si o nich myslím své. Snažím se nepřetvařovat. Jsem strašná držka. Noa? Nevadí mi to. Prošla jsem si vživotě svojí cestou a nikdo se mě neptal jestli chci to, či ono.
Život nepřišel s návodem, tak proč mi sakra pořád říkáte co je dobré a špatné ? Lidé mě změnili. Lidé se mění. Já se měním. Vlastně zrovna teď. Možná.

do you love me now? | via Tumblr

The end

30. září 2013 v 20:25 |  • Úvahy patnáctky
- What are you waiting for..?
- The end.
-The end of what ?
- The end of my life.

my oh my | via Facebook - inspiring picture on Favim.com

Umírání

25. září 2013 v 21:17 |  • Úvahy patnáctky
Nevím, co je smrt.
Vím však, že mrtvý umírá ještě podruhé.
V srdcích svých blízkých a přátel. I vzpomínky shoří v žáru času. Ale nejhorší je umírat zaživa v srdcích těch, co ti byli nejblíž...

Beyond the Inferno | via Tumblr

My kind of love

22. září 2013 v 20:21 |  • Úvahy patnáctky
Jednou jsi mi řekl..jen tak při řece, že se ti líbím.
Já jsem o tom přemýšlela.. A chci jen říct:
Nemiluj mě pro krásu, ta trvá do času.
Miluj mě pro věrnost, ta trvá navěčnost.

large.jpg (500×659)

Kam dál