Září 2013

The end

30. září 2013 v 20:25 • Úvahy patnáctky
- What are you waiting for..?
- The end.
-The end of what ?
- The end of my life.

my oh my | via Facebook - inspiring picture on Favim.com

Umírání

25. září 2013 v 21:17 • Úvahy patnáctky
Nevím, co je smrt.
Vím však, že mrtvý umírá ještě podruhé.
V srdcích svých blízkých a přátel. I vzpomínky shoří v žáru času. Ale nejhorší je umírat zaživa v srdcích těch, co ti byli nejblíž...

Beyond the Inferno | via Tumblr

My kind of love

22. září 2013 v 20:21 • Úvahy patnáctky
Jednou jsi mi řekl..jen tak při řece, že se ti líbím.
Já jsem o tom přemýšlela.. A chci jen říct:
Nemiluj mě pro krásu, ta trvá do času.
Miluj mě pro věrnost, ta trvá navěčnost.

large.jpg (500×659)

Nepláču.

21. září 2013 v 22:14 • Úvahy patnáctky
Když zraníš květinu, pláče, ale žije dál. Když zraníš sebe, pláčeš.. ale žiješ dál.
Když zraníš mě, já nepláču.
Já umírám.

SOoOoOoOoOoOoOoOoOoOoOo TrUe !! Plz heart this help me reach 1999 ❤

Život.

21. září 2013 v 21:19 • Úvahy patnáctky
Život je krásný.
Žít je krásné.

Tak proč mi tečou slzy?

sadness tumblr - Căutare Google

Konec.

21. září 2013 v 20:56 • Úvahy patnáctky
Byl o tři roky starší jen a přece říkal, že je ještě dítě. Smál se jí a tvrdil, že ji nemůže mít rád. Plakaly krásné hnědé oči. Bylo jí 15 let, ale měla ho ráda. Byla dětská, ale krásná, čistá jako holubička. Plakala kvůli němu celé noci. Pak odešel na vojnu. Vrátil se za dva roky a dozvěděl se, že jeho děvčátko už nežije. Zemřela na zápal plic. S bolestivým povzdechem říkala její matka: "Mnoho vytrpěla, do posledního dechu volala tvé jméno."
Natrhal kytičku fialek a donesl jí na hrob. "Děvčátko moje. Já tě jen zkoušel. Měl jsem tě rád." Šeptaly bolestně jeho rty.

Vzpomínky na první lásku aneb- Big love go away ..

8. září 2013 v 12:41 • Ze života jedné z mnoha
Už asi dva týdny jsem byla ve strašném stresu. Věděla jsem, že mě můj kluk doopravdy nemiluje a strašně moc mě to mrzelo. Abych pravdu řekla-já jsem ho ráda měla a to dost, ale nevím jistě, jestli by to k naší lásce vůbec stačilo. Vídali jsme se strašně málo. V pátek měl trénink, v sobotu, už druhý týden po sobě, neměl čas, říkal, že nestíhá, že musí doma něco dělat. Sama nevím, proč jsem byla tak naivní husa a myslela si, že opravdu nemá čas!!! V neděli jsme se vždycky viděli tak na hodinku. Všechno se najednou začalo měnit, už mi nepsal ty zamilované smsky každý večer jako kdysi, na začátku...už mi nešeptal ty krásné slova. Pomalu, ale jistě jsem pozorovala, jak se něco tak velkého a silného, jako je zamilovanost či láska rozpadá. Milionkrát jsem měla chuť si o tom promluvit, ale nikdy jsem nesebrala odvahu. Připadala jsem si proti všemu strašně malinká, snad jako smítko prachu na celé naší Zemi. Všechny problémy se na mě najednou, z ničeho nic, začali sypat a já už jsem nevěděla, jak dál. Nakonec to vyřešil za mě.

Jednou večer, když jsem jako obvykle čekala, jestli mi dnes napíše, nebo ne, jsem se přece jenom dočkala vysvětlení. Doteď však nevím, jestli jsem za něho byla ráda, nebo ne. A pořád tak nějak nevím, co si o tom mám myslet. "Ahoj", začala jeho skromná konverzace. Protože jsem měla ten večer (s podivením) zrovna dobrou náladu, odepsala jsem mu s tím jak se má. "Na hovno.", odpověděl opět až nechutně stručně. "Co se stalo ?", zeptala jsem se a netrpělivě vyčkávala odpovědi. "Ještě nic, teprve se stane. Víš, chtěl jsem ti to říct už delší dobu a už to nemůžu dál tajit. Bude lepší, když zůstaneme kamarádi..."
Šíleně jsem se rozbrečela. Člověk, který mi ještě před pár dny řekl, jak mě má rád? Kamarádi? to nemyslí vážně!? Rozchod přes facebook ? To má být co?!! Hlavou mi běhalo spousta myšlenek, ale hlavně velká úleva, jestli se tomu dá tak říct. Možná si teď řeknete, že jsem úplně blbá, vypatlaná kráva. Ale řeknu vám jedno. Myslíte si, že to pro mě bylo jednoduché? Milovat někoho, kdo mi mou lásku neobětoval, možná pouze 1 nebo 2 týdny? Brečet po nocích, jestli mě náhodou miluje, nebo je teď někde s nějakou jinou? Bylo to pro mě jednoduché? Ne, opravdu nebylo. "Ty jsi prostě jiná. Strašně hodná a milá. A kdybych tě viděl brečet, asi bych to nedal.." Poslední slova jedné- hm ani nevím. Rozbrečela jsem se v tu dobu ještě víc. To mám za odměnu, že jsem ze sebe dělala víc než dva týdny totální krávu a naivku? Nebo za co? Za to, že jsem se konečně zamilovala a myslela si, že mě konečně někdo miluje proto, jaká jsem ?
Láska je někdy hodně velký omyl..
Myslíte si, že člověka znáte dokonale a za pár týdnů vlastně zjistíte, že je to někdo uplně cizí. Někdo, koho po tom všem, co jste spolu zažili, dokážete k srdci nenávidět. I když těch vzpomínek nebylo zrovna málo..Ale láska si nevybírá.

Nikdy jsem si nemyslela, že láska se dá zahodit něčím, jako je pár písmenek v chatu. Zahodili všechny pocity, city, vzpomínky, vlastně VŠECHNO.

Jiná než ostatní .

7. září 2013 v 23:46 • Ze života jedné z mnoha
Zvoní budík..Sakra, řeknu si a znechuceně vstanu z postele. Tomu, kdo vymyslel ranní vstávání bych dala nobelovku, fakt že jo. Pomalu se plížím chodbou do koupelny. Sotva jedním okem se na sebe podívám do zrcadla a zahlédnu zbytky špatně odmalované řasenky. Po chvilce (pokud se 15 minutám dá tak říkat) konečně vypadám trochu k světu. Není to sice nijak moc extra, ale tuna makeupu to už asi nezachrání. Jdu na sebe obléct už předem připravené oblečení a tahám z pokoje těžké tašky. Rychle hodím do svého hladového žaludku připravenou snídani, ještě učešu své sluncem zrzavé háro a pospíchám na bus. To by bylo, kdyby mi hned první den ujel!

Další nobelovku bych dala všem lidem, kteří vymysleli střední školy úplně na kopci. S jazykem až někde na zádech vyšlapu ten úžasně dlouhý kopec společně s mým drahým. Potom se před školou rozloučíme a všechno najednou padá na mě. Jdu poprvé do nové školy, za cizími lidmi, někde, kde mě nikdo nezná. Další vynález přírody byli patra této školy. Do čtvrtého patra už dojdu jenom tak tak, najdu učebnu 411, která má být naše kmenová a nervózně do ní vstoupím. Už na mě čeká pár holek, se kterýma jsem se seznámila už dřív. Je tam také pár lidí, se kterýma se ještě seznámím. Když dojdou všichni, přijde se nám představit ještě Mama (to je naše třídní, přála si, abychom jí neříkali maminko ani mami, ale prostě je naše MAMA!), která má ale úplně neposlouchatený upištěný hlas, proto po dvou hodinách poslouchání to všichni bereme jako nadlidský výkon. Potom vyjíždíme na seznamovák..
Věděla jsem už od začátku, proč se na něho netěším. Nejenže tam byla strašná zima, také hnusné jídlo, které se někdy nedalo jíst (a to v jídle opravdu nejsem náročná). Navíc se k nám na pokoj přidala jedna holka, která se s námi vůbec nebavila, pořád chodila pryč a byla prostě celkově divná. Ale jinak to taky nebylo moc extra..Věděla jsem, že si tady mezi holkama asi nenajdu někoho jako nejlepší kámošku. Tu už jsem měla a pořád mám ze základky. I přesto jsem doufala, že tady někoho takového najdu, ovšem zatím marně. Jediný, koho jsem ze všech lidí znala (bylo nás tam přes 120) byl můj kluk. S tím jsem si psala smsky, dávala si s ním sraz za chatkami a vlastně jenom on mi seznamovák nějak zpříjemňoval. Neříkám, že holky nebyli fajn-to vůbec- ale něco prostě nebylo ono..

Jdu tak po chodbě a najednou slyším: "To je ona! Ta jeho holka! Poznám ji podle té bundy, dneska ji měla na sobě..! " Ohlédnu se na holky ze třídy, do které chodí také můj kluk. Sportovkyně, které si po celou dobu kurzu myslí, že jsou něco víc než ostatní. Radši bezeslova zajdu do pokoje a lehnu si na postel. Chvilku jen tak bezvýznamě kecáme s holkama (já vím, jsem strašná) a potom mi jedna z nich řekne: "Dej si na svojeho pozor..jedou po něm holky z jeho třídy. Hlídej si ho." což mě opravdu potěší a mám po náladě znovu. Ale já svému klukovi věřím. Kdyby chtěl, mohl si vybrat na kterou pískl, ale vybral si mezi něma mě. Holku, které sice nejde sport, za to on je dobrý sportovec. Holku, která ho miluje jako ještě nikdy nikoho. Když jsem viděla všechny ty pohledy holek z jeho třídy, měla jsem chuť zatlouct se do země nejméně kilometr daleko. Když jsme byli spolu, všichni se po nás dívali. Nebylo to pro mě vůbec lehké, ale nakonec jsme ve středu odjeli domů a bylo to snad poprvé, co jsem se domů opravdu těšila!

Další dny ve škole probíhali podobně. Pořád jsem si nenašla nějakou cestičku k žádné z holek a jak to tak pozoruju, řekla bych, že už ani nenajdu. Všichni jsou fajn, to jo, ale já se mezi nima cítím tak nějak jinak. Bojím se prosadit svůj názor, bojím se otevřít hubu. Přitom na základce bylo všechno jinak..Teď jsem ta šedá myš, která se sice s ostatníma baví, ale jen vyjmečně. Možná si ke mě někdo najde cestu, sama nevím. Ale chtěla bych se konečně ráno probudit a do školy vkročit jako normální sebevědomá holka, kterou jsem byla předtím. Všechno mi připadá cizí. Lidé, prostředí, učitelé, všechno. Nechovám se tak jako normálně, vlastně vůbec nejsem tím, kým jsem doopravdy, což mě mrzí. Bojím se budoucnosti. Hodně se jí bojím..