Love is a killer...

15. ledna 2014 v 21:23 |  • Úvahy patnáctky
Byla jsi to ty. To ty sis našla jako první kluka a já myslela, že se zblázním žárlivostí. Trávila jsi s ním všechen volný čas, ale já ti to přála, protože jsem věděla, že jsi konečně šťastná. Dlouho jsi to tajila, ale stačilo se podívat na tvůj rozzářený obličej a každý to štěstí ve tvém úsměvu musel poznat. Byla jsi tak roztomilá, když jsi žárlila na všechny holky okolo něho a čekala jsi, než ti konečně odpoví na smsku. Řekla jsi mi, že jsi šťastná a že jsi si jistá, že to je ten pravý. Ještě nikdy ničím jsem si nebyla tak jistá, jen málokdo tě dokázal udělat tak šťastnou tak, jak to dělal on. Nikdo nesměl znát jeho jméno, tak strašně ses bála, že o něho přijdeš. Přece jenom jsem tě jednou přemluvila a ty jsi mi ho dovedla představit.
Když jsem ho poprvé uviděla, doufala jsem, že to jenom zlý sen. Nechtělo se mi věřit v to, že to je on, zrovna on..ten, se kterým si každý den píšu a ten, který je do mne zamilovaný.. Chtělo se mi brečet a křičet do celého světa, že to přece nemůže být pravda! Ale byla. Před tebou jsme oba nic neřekli. Řekla jsem ti, že si musím odskočit a letěla jsem do koupelny, kde jsem se pustila do hysterického pláče. Nemohla jsem vidět, jak jsi šťastná a přitom..
"Markéto...?" přišel za mnou, klekl si ke mne a obejmul mě. Silou jsem ho odstrčila pryč. Nechtěla jsem ho v životě vidět, toho zrádce. "Vypadni odemne pryč, copak nevidíš, jak jí na tobě záleží? Copak nevidíš ten její úsměv? Nic se nesmí dozvědět, do smrti by mě nenáviděla. Nesmí se to dozvědět. Slyšíš? Slyšíš ?!!!"

Uběhly asi dva měsíce a ty jsi mi napsala že mě nenávidíš a že mě nikdy v životě nechceš vidět. Věděla jsem, co se stalo, proto jsem se sebrala a přišla k tobě domů. Byla jsi zamčená v pokoji a i přes to, jak jsi měla nahlas puštěné rádio jsem slyšela, jak hlasitě brečíš a křičíš, že mě nenávidíš. Skrz dveře jsem ti řekla celou pravdu. A hlavně to, že tě miluju. Znamenala jsi pro mě nejvíc na světě. A tys na mě pořád jen křičela ať vypadnu a že mě nenávidíš. Věděla jsem, že jediné, co v tuto chvíli nesmím udělat je sbalit se a jít pryč. Věděla jsem, že mě strašně potřebuješ ikdyž sis to nechtěla stále přiznat. Celou noc jsem proseděla u tvých dveří a prosila tě, ať otevřeš. A ty jsi pořád jen brečela a brečela..
A pak jsi přece jen otevřela. Vešla jsem do pokoje a když jsem tě uviděla, myslela jsem, že to nepřežiju. Byla jsi tak strašně bezmocná. Tak strašně moc sklamaná. Tvoji tvář zdobila beznaděj. Nevěděla jsem, co bych ti měla víc říct, přišla jsem k tobě a pevně tě obejmula. Obě jsme věděli, že slova už jsou zbytečná. Pak jsi se zhroutila. Okamžitě jsem se tě snažila probrat, ale veděla jsem že to enbude tak jednoduché, proto jsem zavolala tvé rodiče. Byla jsem mimo, doufala jsem, že budeš brzy v pořádku a my začneme znovu. Z dáli jsem uslyšela houkačku. Byla jsem tam s tebou, seděla a doufala, že to není nic vážného. Držela jsem tě za ruku, celou dobu.

Ten večer, kdy tě odvezli jsem přijela domů a u mě v pokoji se zjevila podivná tvář. Řekla mi, že tě musí odvést společně s ní a že si tě nechá navždy. Věděla jsem, že to je smrt. Beruško moje..Už nikdy nebudu tak nikoho milovat, ty jsi pro mě znamenala nejvíc. Všechno se najednou tak zvrtlo a je se vším konec. Konec.. Měj se krásně, princezno moje a odpusť mi. Nic víc si nepřeju.

Každý večer sleduju z postele mého pokoje hvězdy. Vím, že ta hvězda, která se každý večer na obloze objevuje, jsi ty. Ta nejjasnější hvězdička, která mě chrání před vším, co už teď musím prožívat sama.


Murder House ❤
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 sarinka1703 sarinka1703 | Web | 20. března 2014 v 8:25 | Reagovat

Krásně napsáno, skoro mi ukápla slza... :)

2 Niana Niana | E-mail | Web | 12. ledna 2017 v 16:49 | Reagovat

Krásný, úžasný!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama